Moje duše má barvu čerstvý noci...

19. února 2009 v 0:37 | Letadlo |  Mirror of my life aneb něco z mýho života
Přemejšlim nad tim, jak je člověku, kterej má pocit, že už ho v životě nečeká nic dobrýho, jen smrt. A mam takovej pocit, že takovýmu člověku je asi jako mě.
Nikdy sem si nemohla stěžovat na svůj život. Měla sem rodinu, sourozence, kamarády. Věděla sem, že ať se stane cokoliv, mám se komu svěřit. Když mi bylo pět, přestěhovali sme se. Začínala sem znova od začátku. Najít si nový kamarády (zvlášť v mnou tak nenáviděný budově, jako byla školka) se zdál bejt těžkej úkol. Ale zvládla sem ho. Na základku sem šla už několika kamarádama. Ale už v pátý třídě sem zase opouštěla všechny ty lidi- šla sem na gympl. Když se dívám zpátky, vim, že to bylo jedno z nejhorších rozhodnutí v mym životě. Chtěla sem jít do Tanvaldu (ještě s dalšíma lidma od nás ze základky), ale rodiče mě přihlásili do Jablonce... K Balvanu... Už první den na nový škole (respektive už cestou do školy) sem potkala člověka, kterej mi od základů změnil život. Teď už vim, že to byl on, kdo mě zkazil. Vždycky sem bejvala jiná než ostatní, tak trochu rebelka, ale byla sem "poslušná holčička". Od tý doby, kdy se Harry objevil, bylo všechno jinak. Ale nevyčítám si to. Sem ráda za to, jak mě "převychoval". Taky sem se díky němu seznámila s novejma lidma. Což se mi nakonec (bohužel) stalo osudnym. Poznala sem Jimma a našla tím dalšího člověka, kterýmu sem mohla říct uplně cokoliv a věděla sem, že mi vždycky dokáže pomoct. Pravděpodobně jedinej člověk, kterej to zatim v mym životě dokázal. Když odešel Harry do Prahy na vejšku (Jimmy zůstal na vejšce v LBC, takže byl pořád blízko), jako by mě kus ubylo. Jako by mi odumřel kus srdce, kus mýho já... Ale měla sem Jimma a věděla sem, že mi pomůže, ochrání mě před tim zlym světem, kterej byl všude okolo. Pak sem potkala Martina. Člověka, kterýho sem milovala (a pořád ještě miluju) celym svym srdcem. Dodával mi pocit jistoty a bezpečí, v jeho objetí byly najednou všechny problémy tak malý, bezvýznamný. Cejtila sem se krásně, život byl skvělej, všechno bylo úžasný. O to větší rána pro mě byla, když se 12.5. 2008 rozhodl odejít. Beze mě. Bez rozloučení. Beze slova. A vzal si s sebou další kus mýho srdce- ještě větší, než byl ten předchozí. Ani sem mu nestačila poděkovat za to všechno, co pro mě kdy udělal... A pár dní na to se se mnou rozešel Martin. Od tý doby jde všechno kamsi do temných končin. Od tý doby nemam srdce, sem přecitlivělá, nic mi nejde, nic mě nebaví. Nemam žádný plány do budoucnosti, nevim, co chci. Je pravda, že Šárka se mě stále snaží držet "nad vodou", ale stejně obě dobře víme, že už to nikdy nebude jako dřív. I mamka se mě snažila podžet. Chápala mě a byla pro mě oporou doma. Ale už jí to přešlo. Vrátilo se to "do starejch kolejí" a už se ke mně zase chová, jako by se nic nestalo. Jako bych neměla žádný problémy a mohla se tak věnovat tomu, co chtěj rodiče. Ve škole je to bída. Nikdy sem nepatřila mezi ty nejchytřejší ve třídě, ale takhle hrozný to se mnou nebylo. Snažim se. Nechci bejt ta nejhorší i ve škole. Ale když nemam motivaci, je to těžký. A k tomu všemu pořád slyšim výhružky rodičů o tom, co se mnou provedou, jestli si nezlepšim známky. Strašně mi tim klesá sebevědomí, chuť cokoliv udělat pro to, abych byla lepší. A hlavně mezi výhružkama je zákaz chození na koncerty, ven s kamarádam a zákaz chození na výtvarku. Což sou poslední věci, který mě ještě jakš takš držej. Nevim, co bude dál, jak bude můj život pokračovat a jestli vůbec. Zatim to ale vypadá tak, že mě letos vyhoděj ze školy, pak z domu... Lepší nedomejšlet...Všechno by bylo jiný, kdybych měla někoho, kdo by mi byl oporou, kdo by mě podporoval a miloval. Ale já nikoho takovýho nemam. A sama to nezvládnu. Tím si sem jistá...

...jeden z mejch nejoblíbenějších obrázků, který sem kdy vytvořila (začal vznikat v květnu, ale dokončenej byl až v červenci 2008)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alex Alex | E-mail | 20. února 2009 v 11:13 | Reagovat

Nesmíš to vzdávat, musíš bojovat a snažit se tu krizi překonat, takovéhle věci k životu patří... A určitě tě ještě čeká i hodně hezkýho, nejenom smrt. Uvidíš. Držím palce :-)

2 Bels Bels | Web | 20. února 2009 v 19:59 | Reagovat

Takovýhle pocity mívám taky,ale vždycky se najde člověk,kterej mě z toho nejhoršího dostal. Neboj,určitě se nějakej takovej najde i u tebe a pomůže ti,aspon trochu.;)

3 GreliNKa GreliNKa | Web | 20. února 2009 v 20:42 | Reagovat

Ahoj na mém blogu je SONPixelku přihlas se.....

4 Bels Bels | Web | 1. března 2009 v 15:03 | Reagovat

Jo někdy mám taky takovej pocit xD Ale obvykle se mi zdají kraviny xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama