Prosinec 2008

I've fallen in love... <3

28. prosince 2008 v 19:50 | Letadlo |  Mirror of my life aneb něco z mýho života
Včera večer sem se koukala na Seznamte se, Joe Black. je to krásnej film (a Brad ještě hezčí =P), ale bylo mi z toho tak trochu smutno... A taky sem si uvědomila, že začínám bejt asi lähce blázen. Já vim, že to říkám pořád, že sem blázen, ale teď to myslim vážně. Tak vážně, že už i já si pomalu začínám myslet, že nejsem normální a měla bych se léčit. Seděla sem v obýváku na sedačce, šly závěrečný titulky a já sem se nevim proč podívala na lampu. Viděla sem v ní svojí hlavu a za mnou sem viděla stát člověka. Otočila sem se, ale nikdo tam nebyl... Tak sem ještě schválně zakejvala hlavou, abych si byla jistá tim, že to je opravdu moje hlava... Odraz se taky hejbal, takže sem to musela bejt já, ale ten člověk za mnou se ani nehnul (jak by taky moh, když tam vlastně vůbec nebyl)... Je to hodně divný... Vidim někoho, kdo tam vůbec nestojí... Mno nakonec sem se rozhodla, že už to nebudu řešit a půjdu spát... Dlouho sem nemohla usnout. Bliká nám lampa, která stojí před domem a je to strašně nepříjemný, protože člověk to vnímá i když má zavřený oči... A pak se mi něco zdálo... nebo to spíš byla jen taková představa, protože sem ještě nespala... Ale každopádně byla docela děsivá... Dneska sem s vzbudila hodně pozdě. Mnohem dýl než normálně vstávám (i dýl než vstávám o prázdninách). Brácha totiž jel do Francie na prkno, takže spim u něj v pokojíčku, kde je krásně zima a navíc má naprosto normální závěsy, který mi nevadí zatahovat (to neni jako naše rolety v pokojíčku, který sou růžový a když se zatáhnou, tak je to děsný)...
Protože bylo venku strašně hezky, šli rodiče na běžky. Kdyby mě to bavilo (a kdybych měla běžky), tak bych možná šla s nima... Ale doma se mi bejt nechtělo... Umyla sem nádobí po obědě, pak sem ještě něco vypalovala ségře, která je nemocná a pak sem se rozhodla, že půjdu na Černou Studnici a vezmu si s sebou foťák... Nedošla sem tam. Celou cestu sem šla cestou, kam nesvítí sluníčko a já sem si inteligentně nevzala ani čepici ani rukavice, takže sem myslela, že budu mít omrzliny na rukách... A uši mi mrzly tolik, že mě z toho až bolela hlava... A aby toho nebylo málo, došla mi baterka ve foťáku... Takže sem to asi v půlce cesty otočila a šla sem domů... Chvíli sem se snažila dodělat jeden obrázek, kterej maluju už dost dlouho a pak sem šla na net... Hádala sem se s Honzou o tom, jestli kráva má nebo nemá podpaží a jestli se drbe... Fakt diskuze na úrovni... Teď čtu takovou docela zajímavou povídku a za chvíli se pudu koukat se ségrou a s mamkou na Karlíka a továrnu na čokoládu (ten Johny je prostě tak neodolatelnej- zvlášť ve spojení s čokoládou- že se na to prostě nemůžeme nekoukat =P)... Večer, než půjdu spát, si ještě budu číst... Dostala sem totiž k Vánocům jednu takovou knížku, která je strašně zajímavá (a taky strašně tlustá, takže povinnou četbu asi letos vynechám)... Jmenuje se to Dějiny umění a napsal to Paul Johnson, kterej to umí tak skvěle popisovat, že je to i zábavný... =]

...já bych ho sežrala, jak se tváří... mwaaaa!!! =P

btw: název článku nemá se včerejšim (ani dnešnim) filmem nic společnýho... ;]

Popůlnoční exploze = co se urodilo v mém nitru...

26. prosince 2008 v 0:09 | Letadlo |  Mirror of my life aneb něco z mýho života
Myslíte si taky, že to, jakej člověk je, se určuje podle toho jestli brečí u filmů nebo ne? U nás v rodině to tak asi je... Koukaj se na mě skoro skrz prsty jenom proto, že brečim u filmů i u pohádek... Ale copak já můžu za to, že sem přecitlivělá? Obávám se, že to neni moje vina a že s tim prostě nic neudělám... Je mi to líto, že to tolika lidem vadí. Mrzí mě, že se nikdo nikdy ani nepokoušel pochopit proč to tak je, odkdy nebo kvůli čemu. Všichni maj prostě pocit, že mi nic nechybí, že si žiju kdovíjakej skvělej život jenom proto, že mam takový skvělý rodiče, který se o mě perfektně staraj... Ale nikdy nepřemejšleli nad tim, jak to vidim já... Nebo možná jo, ale v tom případě to zřejmě moc nepomohlo... Nechci si stěžovat na výchovu, na to, jakej mam život ani na nic podobnýho... Jen mě trochu mrzí, že v týhle rodině neexistuje pochopení a empatie...

...A navíc se mi neuvěřitelně stejská... Vim, že nikdy už nebudou věci jako dřív- to vysedávání v šatně s kamarádama a s kytarou, kdy nás školník ve čtyři vyhazoval, protože se zavírala škola, ani to vysedávání ve Skleněnce každý odpoledne... Už se asi nevrátěj ty časy, kdy sem jezdila vlakem až do Tanvaldu jenom proto, že sem chtěla zůstat s někym, komu sem tak bezmezně důvěřovala a kdo byl pro mě něco jako brácha, táta i kamarád v jednom, časy, kdy sem mrzla před zkušebnou jen proto, abych slyšely písničky dřív než na koncertě (na kterej mě stejně většinou nepustili) místo toho, abych chodila na atletiku, časy, kdy sme jedli listí a courali po lese... Nic z toho už se nevrátí- život půjde dál... Ale všichni lidi, který kdy patřili do mýho života, zůstanou navždycky v mejch vzpomínkách i v mym srdci... A chci, aby to všichni věděli, aby všichni věděli, že je mam moc ráda i přes to, že jim to tak často neříkám... :-*

Teď už asi, vzhledem k pozdnější době, půjdu spát (dneska spim na zemi, tak schválně, do kolika se budu ráno válet "v posteli") a zejtra se uvidí, co se bude zase dít... Btw: zapomněla sem vám popřát krásný Vánoce, tak přeju aspoň krásný svátky! =]

Shorter of breath and one day closer to death... Every year is getting shorter, never seem to find the time

22. prosince 2008 v 19:48 | Letadlo |  Mirror of my life aneb něco z mýho života
Sem celkem zmatená dneska... Mam hrozně zvláštní náladu a ještě zvláštnější myšlenkový pochody... Zdál se mi takovej divnej sen dneska... Zdávaj se mi hodně psychární sny, zmatený, surrealistický... Ale nikdy ne takový, jako dneska... I když... Jednou už se mi podobnej sen zdál. Byl stejnej jako ten dnešní... Nemyslim tim stejnej jakože by se mi zdál jeden sen podruhý, to ne, ale byl stejně zvláštní... A oba dva mě donutily k zamyšlení... A tim myslim hluboký zamyšlení... Je to zvláštní... Čestokrát sem přemejšlela o tom, jestli duchové můžou chodit lidem do snů, aby jim tak mohli něco sdělit... Po dnešku už bych řekla s téměř naprostou jistotou, že jo. Nepamatuju si uplně přesně, o čem ten sen byl, ale jednu část vim naprosto přesně... Najednou se objevil proti mně a šel mi naproti. Rozběhla sem se proti němu a on mě objal. Potom mi dal pusu a přál mi, abych Vánoce v klidu přežila a nebyla smutná... On totiž jako jeden z mála lidí ví, jak strašně Vánoce nesnášim, jak mi z nich vždycky bejvá smutno a ví, jaký na mě padaj o Vánocích příšerný nálady... Nikdo jinej mi snad nikdy nepřál to, abych Vánoce přežila... Jenom on... A teď přišel a řekl mi to zase... Jako by mi tim chtěl říct, že je tady pořád se mnou, ať mi není smutno... Jenže to nejde... Vánoce sou přece svátky, který by se měly slavit s lidma, který máme rádi... A jak můžu slavit s někým, kdo tady není... Nebo aspoň není tak, jak bych si přála, protože dnešní sen mě jen utvrdil v tom, že tady opravdu je... Občas mam takovej pocit, že je se mnou... Že mě hlídá a snaží se mě chránit před zlem okolního světa... On, kterej se mu sám ubránit nedokázal...

Už zase se mi slzy kutálej po tváři, tak jako poslední dobou skoro pořád... Čim víc se blížej ty svátky plný radosti a lásky, tim hůř mi je... Tim víc se cejtim osamělá a smutná... Tim víc mi chybí... Neumim žít bez něj...

How I wish, how I wish you were here...

Btw: Vrtá mi hlavou jedna věc, která se týká Vánoc... Kde kdo dodržuje zvyky, který mu maj určit, co se v budoucnosti stane... Přemejšlim nad tim, jestli když někdo ví, že v následujícím roce chce spáchat sebevraždu, jestli je hvězdička v rozkrojenym jabku normální, a nebo jestli to to jabko pozná a je ta hvězdička hybridní nebo zkažená... A jakej to asi je pocit, když někdo rozkrojí to jabko a vidí, že teda má v následujícím roce umřít? Uznávám, že to není zrovna nejoptimističtější předvánoční myšlenka, ale prostě by mě to zajímalo...



Žijeme on-line, myslíme on-line, milujem on-line, skončíme off-line...

14. prosince 2008 v 20:02 | Letadlo |  Mirror of my life aneb něco z mýho života
Včera sem byla v jablonci v klubu Na Rampě, kde hrála jedna z mejch nejoblíbenějších českejch kapel- Jaksi Taksi. Ještě v pátek večer to vypadalo, že tam vůbec nebudu moct jít, protože u nás byla na víkend babička a fotr chtěl, aby byla celá rodina doma. Nakonec se to ale povedlo ukecat, takže sme večer se sestrou vyrazily směr Jablonec... Cestou sme ještě nabraly Vendulku a Štěpku, který šly s náma. Jako předkapela hrály Season Crack, kterejm strašně dlouho trvalo, naž si to všechno ozvučily, srovnaly, pak ještě nemohly sehnat bicáka... Mno ale nakonec byly dobrý... Ale na Jaksi Taksi nemaj ani zdaleka! Hráli asi dvě hodiny a hráli fakt dobře. Abych pravdu řekla, až na dvě písničky sem si to fakt skvěle užila...

Jinak sem zjistila, že kluci z JT sou uplný pohodáři (i když je fakt, že bicák nevim- ten hned po koncertu odešel do šatny a od tý doby sem ho už neviděla)... Ale od kytaristy i zpěváka-basáka sem dostala trsátko, podpis a zpěvák se se mnou i vyfotil... Pak sme si tam s nima ještě chvilku povídali, ale ne moc dlouho, protože sme musely na vlak... Už se docela těšim na jejich další koncert... =P

...já se zpěvákem-basákem (v tu chvíli sem měla rozbitý brejle, takže tam vypadám trochu nezvykle =P)

...to se mi zrovna podepisoval na břicho... =]
...hehe... =P
...trsátko od basáka...

...a (trochu rozmazaný) trsátko od kytaristy...


...hezké, že? =]


btw: myslim, že sem se zase zamilovala... O:-)

Na prázdný ulici... Ale stejně nejsem sám... Na další stanici... Udělám konec ozvěnám... Zastavit stát...

12. prosince 2008 v 18:51 | Letadlo |  Moje články, zamyšlení nad ničím a praštěný fílosofie
Je tohle normální? Myslíš, že sem já normální? Nevim... Já taky ne... Tak to je pech. Hm, možná... Trochu... Trochu? Já bych řek, že docela dost... Tak docela dost, mno. Hele, nech toho... Čeho? Jaký čeho? To je snad jasný ne? Ne... Ne?! Copak seš už uplně blbá? Nevim... Asi jo... Vždycky sem taková bejvala, tak nevim, proč se tomu teď divíš... Já se nedivim... I když vlastně jo. Divim se, že si ztratila tu svoji bojovnost... Vždycky ses hádala, když ti někdo křivdil, když si věděla, že nemá pravdu a ty jo... Hm... Jaký hm? Normální... Prostě hm... Změnila ses... Vim o tom... Ale změnila ses hodně... Možná až moc... Možná... I to je možný... HEJ! Co zas? Nesmíš bejt taková! Bojuj! Jako si to dělala vždycky! Nechce se mi... Nemam za co bojovat. Nemá to smysl bojovat pro nic... Hele ale takhle to fakt nejde... Vzpamatuj se! Ztráty sou běžný... V každym boji sou ztráty. Přece tě jedna ztráta nevykolejí uplně... Pozdě. Už se stalo... Hodilo mě to na vedlejší kolej. Jedu souběžně s tim vlakem, co sem jim jela dřív. Vim, co se v něm děje, ale já to vidim jen přes okýnko... Chápeš mě? Vůbec se toho neúčastnim. Jde to uplně mimo mě a už je mi uplně jedno, co se tam děje... Občas mě tam něco zaujme, tak se tam snažim dostat, ale vždycky se najde někdo, kdo mi ukáže realitu... Tu realitu, že tam nemam bejt, že jedu jinym vlakem... Nech toho, vždyť nevíš, jak to doopravdy je... A ty to snad víš? Možná... Možná? Hele kdo vůbec seš? Co tady děláš? Nikdy si tady nebyl... Byl. Sem tady pořád... Vždycky sem tady byl, ale nikdy ses se mnou nebavila... Pořád ti něco říkám a vysvětluju, ale ty mě většinou nevnímáš... Asi k tomu mam ňákej rozumnej důvod... Ne, to si nemyslim... Jen sis neuvědomovala, že mě potřebuješ. Já tě nepotřebuju... Ale jo, akorát o tom nevíš... Hm...

Hele a jak to teda je? Co? Mno to s tim vlakem... Kterym teda teď jedu? Pořád tim samym... Akorát sis přesedla víc dozadu... Hm... Tebe to vůbec nezajímá, že ne? Ne, jen sem byla zvědavá, jakym jedu... Achjo... Hele a kdo ještě jede tim vlakem? Dá se z něj vůbec vystoupit? Nebo do něj nastupovat během jízdy... Jo, proč ne... Copak sis nevšimla, kolik vystoupilo lidí... Všimla... Ne, tak sem to nemyslel... Myslel sem spíš ty, který přestoupili do jinýho vlaku... Jedou jinym směrem... Nebo taky už dojeli... Nech toho zase... Trochu optimismu! Vždyť se rozhlídni kolem sebe... Koukni se pořádně, kolik lidí přistopilo... Nojo, ale stejně i když někdo novej nastoupí, tak si jen sedne a sedí si tam. Ani si mě nevšimne... To není pravda. Akorát ty seš líná si přisednout k němu, i kdybys sebevíc chtěla... Nene, tak to není... A jak to teda je podle tebe? Nejsem líná si přesedat... Jen se bojim, že by mě nenechal sednout vedle sebe... Že by mě poslal zpátky dozdu... Možná, že máš trochu pravdu, ale strach je od toho abych ho překonávala, ne aby tě pohlcoval... Hm... Tak co? Co co? Věříš mi? Budeš už mě konečně poslouchat? Hm, možná, někdy... Jen když se ti to bude hodit, viď? To seš celá ty... Hm asi jo... Asi máš pravdu... Asi to zní zvláštně, ale možná, že ty mě znáš nejlíp ze všech... No ještě aby ne! Vždyť sem část tvýho já... Sem tvůj vnitřní hlas...



Mam strašně moc šílenou náladu, ještě mnohem víc, než jindy...

9. prosince 2008 v 20:37 | Letadlo |  Mirror of my life aneb něco z mýho života
...mam chuť dělat kotrmelce ze schodů a plavat ve vaně kraula... Taky mam chuť objímat lidi, koukat se na Ordinaci a tak... Ale i přes moje nálady musim vypisovat literu a vyrábět dárky... Dělám rodičům kalendář na příští rok a "trochu" nestíhám... Zatim sem narýsovala okýnka na každej den, napsala do nich patřičný čísílka dnů, napsala názvy měsíců a napsala sem velkej nadpis 2009 na přední stránku... Ale teď mě ale čeká ta horší fáze- potřebuju třináct obrázků... Jeden už mam z poloviny hotovej (k listopadu)... Potřebuju ke každýmu měsíci něco, co se k němu (aspoň vzdáleně) hodí... Potřebuju ještě dodělat dalších asi pět obrázků (taky k Vánocům) a začínám mít tvůrčí krizi... Pomůžete mi s tim? Prosím, prosím... O:-)


Kdybych měla delší ruce, objala bych celej svět...

6. prosince 2008 v 20:32 | Letadlo |  O mně a mym blogu
Po minulym článku, kterej byl takovej lähce nenávistnej a nasrávačnej, se moje nálada trochu uklidnila... =) Respektive se dostala do opačnýho extrému. Dneska mam strašně milující náladu. Nejradši bych všechny objímala, pusinkovala a usmívala se... Teda já se usmívám... Celej den mam na tváři úsměv člověka duševně chorýho (jinak řečeno- šklíbim se jak dement)... =] I přes to, jaká byla náplň mýho dne (pečení cukroví spojená se zpíváním koled, který z duše nenávidim, učení se litery a psaní protokolu na fyziku, společná večeře s babičkou a dědou), moji náladu to nikterak neovlivnilo...

Ale důvod, proč píšu tenhle článek, je jinej. Mam další várku mejch nekvalitních fotek (opět foceno mobilem) ... Řešila sem dilema, jaký sem dát, protože jich je celkem víc, ale nakonec mi HOnza poradil, že sem mam dát všechny... Abych pravdu řekla, nejsou ani zdaleka všechny...Je jich jen pár... Ale na to, jak sem se ještě do nedávna nerada fotila jich je až moc...

...poměrně "starší" fotka foceno 1.11. 2008

...to je přesně ten dementní úsměv, o kterym sem mluvila... =]


...reklama na cedulky únikovýho východu =D

...hehe =P

Spatřil jsem, kometu oblohou letěla, chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela...

5. prosince 2008 v 16:42 | Letadlo |  Mirror of my life aneb něco z mýho života
Co se do mě zase navážíš?! Nemůže ti náhodou bejt uplně jedno, co já dělám? Nemůže, no. No ale mělo by! Tobě totiž může bejt uplně ukradený co já dělám... Nech už mě konečně bejt! Snad vidíš, že na tebe nemam náladu... Kvůli tobě se mi zkazilo všechno, na co sem se těšila. Zase. Děláš mi to pořád. Vždycky mě tak vytočíš, že mam kvůli tobě zkaženej celej den... Nesnášim tě!!! Chci ti ubližovat, chci aby se ti taky všechno nepovedlo jen kvůli mě, chci bejt svině, chci bejt ta největší mrcha v celym tvym okolí... Chci, ale neumim co... Chci toho snad tolik? Začala sem se učit bejt na lidi hnusná, protože nechci bejt pořád ta, která by se pro ostatní rozdala a nic by mi nezbylo (maximálně smutek nad tim, jak sou lidi nevděčný)... Ale nepovedlo se mi to... Odnes to někdo uplně jinej... Někdo, kdo si to ani trochu nezasloužil (mno, trošku možná jo)... Ale stejně... Chci umět fyziku a matiku... Aby ze mě při každý hodině nebo písemce nedělali debila... Chci svůj vlastní pokoj, vlastní klid... Vlastně by mi v pohodě stačila místnost metr krát metr... Trucovna... Místo, kde bych mohla přemejšlet... V klidu přemejšlet bez toho věčnýho blablablabla... Chci novou postel... Tvrdou, která by nevrzala při sebemenšim pohybu a nebyla by z jedný třetiny prasknutá... Chci, aby lidi, který mi řeknou, že se mi ozvou, aby se mi opravdu ozvali... Chci někam večer jít, ale nechci jít sama... Nemam jít s kym ven... Chci jít jen tak na Hvězdu, projít se... A nebo naopak sednout si do Scaffu a opít se jako už dlouho ne... Chci zejtra spát celý dopoledne... Chci, aby už byly prázdniny, protože to budu moct chodit ven každej večer... Chci umět kreslit postavy a obličeje... Chci, aby si mě začal víc všímat, protože ho asi miluju...

Možná, že toho opravdu chci moc... =[