Únor 2008

Andělé

22. února 2008 v 19:51 | Letadlo=] |  Mirror of my life aneb něco z mýho života
Poslední dobou si pořád častějc uvědomuju citát, kterej sem kdysi dávno někde četla. Je krátkej, ale myslim si, že hodně pravdivej: "Přátelé jsou andělé bez křídel." Hodně přemejšlim o přátelství jako takovym i o jednotlivejch lidech, který jsou pro mě hrozně důležitý... Vlastně si myslim, že to, co teď poslední dobou zažívám, by nebylo tak moc hezký, kdybych se o to neměla s kym podělit. A nebo si někomu naopak postěžovat, když se mi něco nedaří nebo když mam špatnou náladu. V tomhle všem a ještě spoustě dalších věcí jsou přátelé důležitý. A já si vážim toho, že je mam. Jsem strašně ráda. I když jim to třeba ani neříkám tak často, já sama uvnitř vim, jak moc pro mě znamenaj, jak sou v mym životě důležitý. Doba, ve který žijem mi příde taková uspěchaná, stresová, takže ani někdy nestihneme říct lidem, co si o nich opravdu myslíme... A právě proto bych vám tímto článkem chtěla hrozně moc poděkovat, že mi nasloucháte, že mi pomáháte, že se vám můžu kdykoliv s čímkoliv svěřit, ... Prostě že tu vůbec jste a jste mými přáteli. Děkuju vám, mí andělé!

Tunel

10. února 2008 v 20:09 | Letadlo=] |  Moje články, zamyšlení nad ničím a praštěný fílosofie
Stála uprostřed temného tunelu. Kolem ní byla jen tma, pouze v dálce před ní se mihotalo světýlko. Naděje. Mohla jít jen dopředu- tak šla. Světlo se stále přibližovalo, bylo den ode dne větší, jasnější a zářivější. Až jednou přišel den, který mohla strávit na slunečním světle. Paprsky jí zahřívaly po celém těle, byla šťastná, jako nikdy před tím. Bohužel však ani tento den nemohl trvat věčně. Musela jít dál. Vstříc nekonečné tmě před ní. Směla se otáčet- pořád se dívala na to světlo, které musela nechat za svými zády. Vzpomínala, jak tam bylo krásně- ale nesměla se tam vrátit. Musela jít dál. Ani nevěděla proč. Jen věděla, že musí pokračovat dál. Byl to její osud. Takovou jí vybral cestu životem a ona se nemohla bránit. Ostatně, každému osud vybral jeho cestu. Nikdo si nemohl vybírat sám. A proto ona kráčela temným tunelem bez jediné zastávky. Stále dál a dál. Ten tunel končil samotné Smrti v náruči. A ona jí šla vstříc. Celý život...

Výlet (teda tak se to mělo jmenovat původně, teď bych to asi měla nazvat jinak)...

3. února 2008 v 18:49 | Letadlo=] |  Mirror of my life aneb něco z mýho života
Tak sem se s váma chtěla podělit o svůj včerejší crazy zážitek... A nepovedlo se... Po dvaceti minutách psaní nevim jak dlouhýho článku se mi comp vypnul a samozřejmě po článku nezůstalo vůbec nic. Takže máte smůlu...
Chtěla sem vám popsat, jak sme včera byli s Martinem na výletě, ale teď už fakt nemam náladu to psát celý znova, takže vám to můžu jen stručně shrnout. Jeli sme z Jablonce busem do Bedřichova, odtamtud pěšky přes Královku, Slovanku a Bramberk do Lučan... Takový ty podrobnosti o cestě, co byly v tom (smazanym) článku, hold vědět nebudete...
Do týhle chvíle sem měla celkem dobrou náladu, ale teď už nemam vůbec náladu nic znova psát ani nic podobný... Mam tak akorát náladu mlátit hlavou do zdi. Což mam poslední dobou dost často u tohodle compu. Jako kdyby to byl můj comp, tak mlátim do něj, ale vzhledem k tomu, že si na něj ještě pořád dělá nároky táta, tak nemůžu. Teda mohla bych, ale to jen v případě, že bych buď chtěla mít dost dlouho zákaz chodit na comp nebo kdybych chtěla, aby šel táta sedět za vraždu a já se chtěla válet v rakvi zahrabaná někde na hřbitově. On tady totiž má ještě všechny programy, který potřebuje do práce a na jeho compu mu nejdou... No ale to je jedno... Prostě si asi pudu chvíli mlátit hlavou do zdi... A asi si k tomu pustim ňákou hodně rychou hudbu, aby se mi líp mlátilo... Do rytmu...
Fajn... Docela to pomáhá... Akorát asi budem mít teď vedle compu brzo vymlácenou díru do zdi, jestli to takhle pude dál... A navíc budu blbá... Teda spíš ještě blbší než sem byla doteď... Ale to je jedno...